Ztracený princip.
Publikováno 06.04.2015 v 17:15 v kategorii O ženách, mužích a vztazích, přečteno: 106x
Bylo to dávno, v jiném světě, kde nevinnost otevírala srdce tomu nejlepšímu, co život může nabídnout.
( Paulo Coelho - U řeky Piedra jsem usedla a plakala. )
Když jsme děti, život se nám jeví naprosto jasně, možná je to proto, že si ho v dospělosti zbytečně komplikujeme. Pokládáme věci, které nás v podstatě vlastně ničím nenaplňují, za nesmírně důležité.
Když jsme děti, čas jakoby neexistoval, neřešíme co bude zítra, jako kdyby zítřek neměl nikdy přijít, prožíváme každý den naplno , skutečně vychutnáváme každý doušek. Riskovali jsme a věřili, že se nám nic nestane, a taky nestalo. Proč na to, jak takhle žít s věkem zapomínáme?
Když jsme děti, jsme sami sebou, neumíme se přetvařovat, jsme upřímní. Když nás něco zajímalo, prostě jsme se na to zeptali. Neřešili jsme co si o nás mysleli druzí, proč taky?!
Když dospějeme, plánujeme si svojí budoucnost každý následující den, ale kdo nám dal záruku, že opravdu přijde? Kde bereme tu jistotu, že budoucnost opravdu máme?
Žijeme tak, jak nám to společnost už po dlouhá staletí nastavuje a myslíme si, že je to tak správně. Říkáváme, nechovej se jako malý dítě, ale proč by jsme se tak nemohli chovat?! Co je na tom tak špatného? Nebo mám spíše říct nevyhovujícího?
Jsme to my sami, kdo v nás zabíjí podstatu života?
Přestaňme úmyslně dusit a zavírat to dítě v sobě, tu podstatu každého z nás. Občas mu zkuste dát prostor se projevit, možná vás mile překvapí, možná vám i ledacos, na co už jste zapomněli, připomene a možná vás naučí znovu žít.
Komentáře
Celkem 2 komentáře
Anonymní 06.04.2015 v 20:28 Vyborny článek snad nejlepší co jsem od vam četla
D. B. 06.04.2015 v 22:38 Děkuji za kladný komentář. Vždycky mě to zahřeje na duši a nakopne k dalšímu tvoření. :-)