Dnešní skutečnost nemusí být nutně zítřejší pravda.
Publikováno 22.10.2015 v 23:45 v kategorii O životě, přečteno: 165x
Prvním krokem na cestě ke štěstí je učení se. - Dalajláma
Nedávno jsem byla pozvána na třídní sraz ze střední školy a hrozně jsem se těšila ne jen na lidi se kterýma jsem se neviděla už hromadu let, ale taky na svojí třídní. Neberte to tak, že bych někdy byla nějaká vlezdoprdelka spíš naopak, ale tenkrát jsme si s touhle "babou" prostě sedli.
Byla pro mě zdroj plný obdivu a inspirace. Byla to nejen učitelka, ale i hodně srdečná dáma. Byla silná a nic jí nevyvedlo z míry, byla upřímná, přísná, chytrá a spravedlivá. Měla autoritu a respekt od všech a zároveň jste věděli, že za ní můžete přijít s jakýmkoliv problémem a ona vám pomůže a nebude vás odsuzovat a ani se o tom šířit dál. Prostě to byla ženská jak má být.
Měli jsme jí na češtinu a literaturu. Vzpomínám si, jak byla nadšená pokaždé, když si přečetla něco co jsem napsala a říkávala, že bych měla psát dál, že styl jakým píšu a jak uvažuju může inspirovat. Tak takhle nějak jsem si ji pamatovala.
Nastal onen den slučáku a mě čekalo nemilé překvapení. Seděli jsme u stolu a pochopitelně jsme se vzájemně zajímali o osudy každého z nás. Já seděla naproti "ní". Vnímala jsem jak se vyjadřuje, jak se chová, mluví........ a uvažovala jsem nad tím kam se ta žena, která mi pomohla utvářet mojí osobnost vypařila?! Čím že mě tahle osoba mohla někdy připadat výjimečná?! Kdo je ten člověk přede mnou?! Poslouchala jsem její názory a už mi nepřipadaly tak chytré jako kdysi. A navíc si mě ani nepamatovala. Byl to pro mě celkem šok. Nemohla jsem pochopit, že člověk, který ve mě zanechal takovou stopu už není vlastně nijak mimořádný, je tak nijaký a obyčejný.
Pak mi došlo, že jsem se od našeho posledního setkání posunula hodně dopředu, zatímco ona zůstala stát na místě. V tu chvíli jsem vůči ní začala pociťovat lítost. Přemýšlela jsem kde se v jejím životě mohla stát chyba, co jí tak zabrzdilo? Na druhou stranu mě zahřál pocit, že jsem psychicky, duševně i intelektuálně přesně tam co jsem chtěla být.
Můžeme během několika let ujít strašně dalekou cestu, ale taky se nemusíme vůbec hnout z místa. Je důležité aby člověk rostl, protože pak teprve má životní cesta nějaký smysl.
Byla pro mě zdroj plný obdivu a inspirace. Byla to nejen učitelka, ale i hodně srdečná dáma. Byla silná a nic jí nevyvedlo z míry, byla upřímná, přísná, chytrá a spravedlivá. Měla autoritu a respekt od všech a zároveň jste věděli, že za ní můžete přijít s jakýmkoliv problémem a ona vám pomůže a nebude vás odsuzovat a ani se o tom šířit dál. Prostě to byla ženská jak má být.
Měli jsme jí na češtinu a literaturu. Vzpomínám si, jak byla nadšená pokaždé, když si přečetla něco co jsem napsala a říkávala, že bych měla psát dál, že styl jakým píšu a jak uvažuju může inspirovat. Tak takhle nějak jsem si ji pamatovala.
Nastal onen den slučáku a mě čekalo nemilé překvapení. Seděli jsme u stolu a pochopitelně jsme se vzájemně zajímali o osudy každého z nás. Já seděla naproti "ní". Vnímala jsem jak se vyjadřuje, jak se chová, mluví........ a uvažovala jsem nad tím kam se ta žena, která mi pomohla utvářet mojí osobnost vypařila?! Čím že mě tahle osoba mohla někdy připadat výjimečná?! Kdo je ten člověk přede mnou?! Poslouchala jsem její názory a už mi nepřipadaly tak chytré jako kdysi. A navíc si mě ani nepamatovala. Byl to pro mě celkem šok. Nemohla jsem pochopit, že člověk, který ve mě zanechal takovou stopu už není vlastně nijak mimořádný, je tak nijaký a obyčejný.
Pak mi došlo, že jsem se od našeho posledního setkání posunula hodně dopředu, zatímco ona zůstala stát na místě. V tu chvíli jsem vůči ní začala pociťovat lítost. Přemýšlela jsem kde se v jejím životě mohla stát chyba, co jí tak zabrzdilo? Na druhou stranu mě zahřál pocit, že jsem psychicky, duševně i intelektuálně přesně tam co jsem chtěla být.
Můžeme během několika let ujít strašně dalekou cestu, ale taky se nemusíme vůbec hnout z místa. Je důležité aby člověk rostl, protože pak teprve má životní cesta nějaký smysl.
Komentáře
Celkem 0 komentářů